Hürremin monolog
„Jsem Alexandra,
otrokyně z Ruthenie, kterou prodali do osmanského paláce,
otrokyně, kterou Dněpr odnesl až na širé Černé moře,
otrokyně, které zabili matku, otce, sourozence a milované,
Alexandra, která se modlí za to,
aby se co nejdříve potkala v nebi se svojí rodinou.
Ta, která v sedmnácti letech podstoupila velké muky
a zakusila, co je to bolest.
Jsem ta, která v jediný den ztratila celou svoji rodinu.
Jsem Alexandra,
jsem otrokyně Alexandra, nikomu jsem nepověděla o své bolesti,
nepodělila jsem se o svůj žal,
ponořila jsem se do hlubin,
bolest jsem utopila v moři,
na všechno, co mi ubližovalo, jsem odpověděla smíchem,
slzy jsem prolévala jenom nad svojí rodinou.
Z otrokyně jsem stvořila ženu, která se vzepřela osudu.
A teď jsem na místě, kde se změnil můj osud,
v paláci sultána Sulejmana.
Palác, který jsem chtěla zničit, je mým domovem.
Jak jsem měla vědět, že srdce, které bilo pro pomstu,
bude jednou bít pro lásku.
Jsem Hürrem,
otrokyně, konkubína, oblíbenkyně, matka 5 dětí sultána Sulejmana,
jeho milovaná Hürrem.
Jeho pižmo, jeho jantar, jeho všechno na světě,
jeho láska, jeho měsíc, jeho krásná,
jeho přítelkyně, jeho blízká, jeho život….
Jsem Hürrem,
šťastný matka svých šťastných dětí,
Mehmeta, Mihrimah, Selima, Beyazita a Cihangira.
Jsem sultánova manželka.
Děti moje,
dala jsem vám i sama sobě slib.
Přísahala jsem vám, že jednoho dne přede mnou pokleknou všichni ti,
kterým jsem klečíc musela líbat jejich šat.
Nadešel ten den. Nadešel konec mých nepřátelů,
kteří mi způsobili tolik utrpení, tolik neštěstí a nekonečnou bolest.
Nechť se mě teď bojí, protože každým nadechnutím vdechnu jed,
stanu se ohněm a spálím je.
Co je to harém?
Odteď budu řídit svět!“
Hürrem sultan 63. bölüm